Toužíme po realitě nebo po pohádce?

Dnešní doba v sobě nese kouzlo možnosti výběru. Nikdo nám už většinou partnera nevybírá, nedívají se na nás přes prsty, když se nevdáme nebo nemáme děti. Máme dostatek času na to, abychom si našli tu spřízněnou duši, se kterou strávíme zbytek života…nebo jich najdeme třeba hned deset a i to je dnes v pořádku… Nepřináší nám ale právě tato možnost výběru naopak spoustu frustrací?




Když jsem byla malá, představovala jsem si, že mě jednoho krásného dne přijede “zachránit” princ na bílém koni, odveze mě do svého království a budeme žít šťastně, dokud nás smrt nerozdělí. O nějakých vlastnostech jsem tehdy neměla ani potuchy, jednoduše jsem si přála, aby to byl princ. Protože tak to v pohádkách chodilo a já jsem se chtěla stát princeznou, takže nebylo jiné cesty.


Jak jsem byla starší, začala jsem vnímat, že by měl mít ten princ I určité kvality. Takže jsem na něho začala lepit pomyslné nálepky, které začaly pomale (ale jistě) definovat jeho princovskou osobnost.


Časem jsem slevila z toho povolání “princ”, ale zato postupně přibývalo víc a víc charakterových rysů, které by mu určitě neměly chybět.

Tahle budoucí pohádka, kterou jsem si v hlavě tvořila, byla čím dál tím jasnější a jak jsem se začala dívat na “dospělácké” romantické filmy, ještě to přidalo na mém fantazírování.


Vytvořila jsem si představu, jak bych ho asi mohla potkat a hlavně to musí být láska na první pohled! Střetneme se pohledem a vše bude v tu chvíli jasné! To všechno jsem si samozřejmě nanečisto trénovala ve hře The Sims…



Jednoho dne jsem na takového “prince” narazila. Bylo mi tehdy 16 a řekla bych, že to byla láska na první pohled. Dokonce to bylo i docela romantické, potkali jsme se poprvé na vinici jeho rodičů, kam jsme shodou okolností s mojí Maminkou vyhrály zážitkový pobyt. První láska je vždycky nezapomenutelná a já jsem byla pod vlivem hormonů a měla jsem tak tlusté růžové brýle, že jsem přes ně neviděla dál jak na svůj nos. Jak ale postupně bledly, tak jsem začala objevovat vlastnosti, které jsem si vůbec nevysnila a najednou jsem si uvědomila, že nejsem tak šťastná, jak jsem si to vždycky představovala..


Chtěla jsem žít tu dokonalou představu, ale realita mi ji neúprosně nahlodávala kousek po kousku, až ji jednoho dne celou sežrala. To byl začátek prozření, že mě žádný princ zachránit nemůže a že štěstí mi nikdo nepřinese, ale musím ho najít uvnitř sebe. A když potom budu šťastná sama se sebou, přijde někdo, s kým se to moje štěstí ještě zněkolikanásobí..

I když jsem tohle už začala tušit, tak jsem pořád stejně zkoušela, jestli mě fakt čistě náhodou někdo neudělá šťastnou…ale od toho jsme tady, abychom se učili a sbírali zkušenosti, no ne?

Jak jsem dospívala, tak se mi postupně měnily hodnoty, priority a s tím i přání vlastností u partnera. Hledala jsem někoho, kdo mi bude rozumět, naslouchat, budu mít společné zájmy, láskyplný vztah bez konfliktů a bude to moje spřízněná duše (protože ten termín začal velmi frčet). Ale nezní vám to trošku jako popis nejlepší kamarádky? A přesně tady se stala ta chyba výběru.

Vzhledem k tomu, jak se více a více zabýváme osobním rozvojem a jako společnost se vyvíjíme určitým směrem, tak chceme, aby se muži začali více emočně otevírat, aby byli vnímavější, citlivější, více nám naslouchali…ale potom, když potkáme takového muže a jsme ukotveni ve svojí ženské síle a esenci, tak to často krachuje. Protože mít vedle sebe někoho, s kým se můžeme patlat do nekonečna ve svých pocitech…no, řekněme, že to v pravdivosti nemůže moc dobře fungovat. Alespoň za mě ne.

Co vlastně jako ženy potřebujeme? Chceme, aby nás partner vyslechl, rozebral každou věc, která nás trápí, uvařil nám k tomu horkou čokoládu a masíroval nohy, zatímco budeme sledovat nějaký romantický doják? Nebo chceme normálního MUŽE, který nás vyslechne, ale dokáže nás vysvobodit z toho emočního bahna a říct tomu “a dost!”. Ať už tím, že nás místo chlácholení obejme tak pevně, že i když řveme jako lvice, nemáme jinou možnost než dýchat, oddat se tomu pevnému sevření jeho paží a čekat, až se uklidníme nebo z nás serve všechno, co na sobě máme a pozornost bude odvedena úplně jiným směrem?


Co když si přejeme cítit tu mužskou přímost a surovost? Protože na to vše ostatní máme přece ty nejlepší kamarádky…


Nebudí v nás právě ta možnost výběru určité pohodlí a lenost, kdy si říkáme “Co když je za rohem ještě někdo lepší?”. Někdo, kdo má/nemá tuhle vlastnost, která mě u současného partnera vadí. Co když jsme se chytili do pasti, kde nevydržíme déle jak zamilovanost a nedokážeme ji nechat přerůst v něco většího? Něco, k čemu patří i překážky? Co když přístup ke změně je tak snadný, že nám bere tyto hluboké vztahy a krmí nás dalšími a dalšími pohádkami?




S láskou, Zuzana

3 zobrazení
Přihlaste se k odběru novinek, ať Vám neunikne žádná něžnost ;)
  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2023 by Zuzana Křížová.